Závodník: rozloučení v kruhu rodiny
Tatínek pana Martina byl motocyklový závodník, na stáří závodil na veteránech a pořád něco kutil v dílně. Jednou jej tam našli ležet na zemi. Diagnóza lékařů zněla jasně: nádor na mozku, zbývá půl roku života. Pan Martin s rodinou si tatínka vzali do péče domů.
„Pro každého je jednodušší nechat blízkého člověka v nemocnici, protože jej nevidí, jak odchází. Přitom každý chce z té nemocnice domů. Rozhodli jsme se tedy pro Domácí hospicovou péči. Dojížděly k nám dvakrát denně zdravotní sestřičky, které zabezpečovaly zdravotní péči, v pozdějším stadiu nemoci mu ještě píchaly injekce. Přijížděla i pečovatelka, která pomohla s koupáním, potom ještě s hygienou na lůžku, s převlékáním a s úklidem. Sestry nás naučily, jak s tatínkem pohybovat, aby měl co nejmenší bolesti. Mé mamince pomohlo i jejich klidné vystupování, úsměv a vlídná slova. Mohli jsme sestřičky kdykoli zavolat a ony pomohly. Volali jsme i jednou v noci – když tatínek zemřel. Sestřička nám pomohla tatínka obléci a upravit a nabídla nám nechat jej ještě chvíli doma, abychom se s ním mohli rozloučit. To jsme ráno i s dětmi udělali. Taky jsme otevřeli okno, aby jeho duše mohla v klidu odejít. Děti pak neměly skoro žádné otázky jako: Proč umřel? Kam šel? Co s ním bude? Viděly ten proces umírání a smířily se s ním. Je krásné, teď to tak cítím, že nám tatínek mohl umřít doma, v kruhu rodiny a v klidu.“
Martin
