Vracíme smrt zpátky domů

Už desetiletí spolupracujete s domácím hospicem, což mimo­ jiné znamená čtyřiadvaceti­hodinovou pohotovost sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. To se dá zvládnout?

Je trochu ostudou nás zdravotní­ků, že popud k založení Pokojné­ho přístavu nevyšel právě od nás. S nápadem zřídit v Opavě mobilní hospic totiž přišel začátkem roku 2007 můj dobrý kamarád a vzác­ný člověk, ředitel Charity Opava Honza Hanuš. Protože jsem tehdy již sedm let pracoval na onkolo­gii a s nevyléčitelně nemocnými se setkával, požádal mě, zda bych v Pokojném přístavu nepracoval jako lékař-konzultant. Zpočátku se mi příliš nechtělo, měl jsem obavu, že mi přibyde další práce. Velmi rychle jsem ale zjistil, že mi práce nepřibývá, spíše naopak. Sestry se začaly o naše domácí pacienty skvěle starat, já jsem se mohl spolehnout, že nemocní jsou 24 hodin v dobrých rukách se zajištěnou péčí, a potřebují-li po­moc, sestřička ochotně přijede za nimi. Dříve by museli být kompli­kovaně převáženi do nemocnic a často a možná i zbytečně přijímáni na lůžko pro vážné příznaky a po­tíže, které se daly vyřešit i domá­cím podáním léku, injekcemi či infuzemi.

Zvládnout se to dá tedy do­cela dobře. Naše sestry jsou zku­šené, erudované. V dokumentaci nemocného mají uvedeny jednot­livé kroky a doporučení, jaký lék podat v té či oné situaci. Většinu konzultací se snažíme řešit během denní pracovní doby nebo navečer – sestry mají možnost zavolat mi i v noci, ale pokud je dobře vedena úlevná léčba a léčba bolesti, stává se to třeba jen jednou za měsíc. A upřímně řečeno, my nemocniční lékaři se čtyřmi až pěti nočními službami za měsíc jsme na nějaký ten noční telefon dost zvyklí.

Za deset let již Pokojný přístav doprovodil přes tisíc lidí, nejstaršímu bylo přes sto let, nejmladšímu jen jednadva­cet. To jste všechny opravdu osobně znal?

Ano, skoro se všemi jsem se se­tkal. Velmi často šlo o pacienty naší onkologické ambulance, kteří již dospěli do konečného stadia své nemoci. Pokud šlo o nemocné odjinud, mám-li o ně společně se sestrami pečovat, musím se sezná­mit s nimi, s jejich stavem, s jejich dokumentací. Nemohu ordinovat léčbu nemocnému, jehož vůbec neznám.

Deset let už je dostatečně dlouhá doba na bilancování. V čem vidí­te největší přínos Pokojného pří­stavu?

Začali jsme „vracet smrt domů“. Za deset let sestry sloužily více než tisícovce nemocných a valná větši­na z nich zemřela doma, uprostřed svých blízkých. Možná dochází k situacím, které nebyly dříve tak obvyklé – když pracovníci po­hřební služby nesou zemřelého po chodbě panelového domu… Ale smrt je přece přirozeným za­končením života. Naši předkové uměli své blízké doma doprovázet. S pokrokem medicíny se smrt ve vyspělých zemích od poválečného období přesouvala z domova na lůžko nemocnic či léčeben, kde nemocní umírali většinou vzdá­leni od svých rodin.

Také mám pocit, a někdy to říkám pracovní­kům veřejné správy, že kritériem pokrokovosti toho či onoho měs­ta není jen to, jak se stará o sport, kulturu a občanskou vybavenost, ale jaká je v tom prostředí péče o handicapované, ke kterým patří i umírající. Jinými slovy – fun­guje-li někde dobře hospic, ať již lůžkový nebo mobilní, možná i v něčem trochu proměňuje atmo­sféru toho města a možná i do jis­té míry kultivuje jeho obyvatele.

Občas se zapomíná na to, že umírání je těžké a náročné nejen pro pacienta, ale že péči potře­buje také celá jeho rodina, která je mu nablízku. Jak se Pokojný přístav snaží zmírnit utrpení všech, kterých se týká?

Pečující jsou na tom někdy hůře než opečovávaní. Sestry jsou u lůžka nemocného třeba hodinu denně, lékaři jen někdy, pečující ve dne v noci. Právě na ně dopadá velká míra jeho utrpení. Jde často o zcela vyčer­pávající službu. Za deset let exis­tence Pokojného přístavu mě pře­kvapilo, jaké množství lidí je ochotno svým blízkým dosloužit doma. Často ale neví, jak na to, co dělat v té či oné situaci. Rada i pomoc ses­ter či lékaře a jejich okamžitá nepřetržitá dostupnost vnáší do této náročné práce částečně klid. Sestry pomohou za­řídit nutné záležitosti i v době úmr­tí. Nezřídka denní péče přeroste v přátelství mezi nemocným, jeho rodinou a personálem, které přetrvává i po úmr­tí. Mnohé příbuzné upřímně obdi­vuji, co jako nezdravotníci dokázali zvládnout. Myslím si, že pokud se rodina po­dílí na starosti o umírajícího, je jeho odchod sice smutný, ale snad snesi­telnější. Často jim říkáváme, že až pomine největší smutek, mají být právem hrdi na to, co pro svého blízkého vykonali. Jsou ale situace velmi těžké a bolestné, zvláště když umírá mladší člověk, maminka nebo tatínek malých dětí.

Ve vaší nemocniční praxi jsou smut­né chvíle, kdy pacientům již nelze pomoci, vyvažovány okamžiky, kdy jim naopak vaše léčba život zachrání. V hospici tomu tak ale není. Co je tím pozitivním, z čeho berete sílu a energii pro dlouhole­tou službu v Pokojném přístavu?

Práce v hospici není hlavní náplní mé lékařské praxe, pracuji převáž­ně na onkologické ambulanci a v době služeb i na interním odděle­ní. Ač má onkologie jako obor u široké veřejnosti všelijakou pověst, faktem zůstává, že většina pacien­tů s nádorovým onemocněním se vyléčí. Pacientů, kteří dospěli do již neléčitelného terminálního stadia nádorové ne­moci, je menší část.

Daleko hůře jsou na tom sest­řičky Pokojného přístavu. To ony se při své práci setkávají jen s ne­mocnými ve velmi vážném nebo terminálním stavu. Já se s těmito pacienty setkávám jen občas na krátkou dobu při návště­vě. Stačíme probrat zdravotní stav a potíže. Nemají čas se mi příliš svěřit i s dalším trápením. Sestry jsou naopak s těmito lidmi a jejich blízkými denně, mnohokrát s nimi nesou tíhu dne, starostí a úzkostí. V tomto to mají nepoměrně těžší než já.

Jde o práci pro sestry nesmírně psychicky vyčerpávající, nezvládl by ji každý. I ony samy by si zaslou­žily důkladnou péči. Často jsou na úrovni města a obce vyznamená­váni ti, kteří jsou vidět – sportov­ci, muzikanti… Pro mě je skutečným hrdinou sestra, která sama musí usednout upro­střed noci za jakéhokoliv počasí s kufrem léků do auta a odjet dvacet kilometrů za Opavu za někým, kdo potřebuje zmírnit své utrpení.

Lidé moderní doby se před smrtí schovávají. Ve velkých městech už skoro polovina pohřbů probíhá bez obřadu. A co vy? Se smrtí se potkáváte denně, zná­te ji velmi dobře. Bojíte se jí?

Smrt znám i neznám. Často pře­mýšlím o své vlastní. Dívám-li se na umírající nemocné, říkám si: „Zítra na jejich místě klidně můžeš být ty. Jak si s tím poradíš?“ Nevím, jaký model umírání a smrti je mi přichystán. Pokud nesejdu z tohoto světa náhle a pokud budu vědět, že umírám, velmi rád bych neudělal ostudu svým nemocným, které jsem s Pokojným pří­stavem doprovázel. Potkal jsem mnoho velmi statečných lidí, kteří i při všech útrapách v době umírání zůstali lidmi vděč­nými, citlivými, se zájmem nejen o sebe, ale i o ty kolem. Mnozí si až do poslední chvíle dokázali za­chovat specifický humor. V jejich umírání bylo také cosi krásného, hlu­bokého… Nevím, zda se to povede i mně. Každý z nás umírá vlastní smrtí a myslím, že každý člověk se této chvíle bojí a bát se budu i já. „Smrt není zlá, co zlé je, to umírání je,“ citovávaly naše babičky úryvek z básně Jiřího Wolkera. Má-li náš život mít ještě další horizont, rád bych se s nimi ještě jed­nou setkal.